Synové Jindřicha z Lipé

Nejstarším ze synů byl Jindřich, kterého žitavský kronikář Jan z Gubenu nazývá Jindřichem Železným. Narodil se někdy ve druhé polovině 90. let 13. století, protože první zprávu o něm klade právě Jan z Gubenu do roku 1312, kdy prý s pomocí žitavských měšťanů rozehnal loupeživé rytíře, kteří ohrožovali bezpečnost na obchodní cestě mezi Žitavou a Jablonným v Podještědí. Podle středověkého zvykového práva se totiž syn stával plnoletým zhruba mezi 14 až 16 let svého věku. Teprve tehdy se mohli synové z řad aristokracie projevit v listinách, tedy vystupovat jako dospělí, plnoprávní členové společnosti. Uplatníme-li tedy toto pravidlo na Jindřicha Železného, mohl by se narodit mezi lety 1296–1298.

Druhorozeným synem Jindřicha z Lipé byl zřejmě Čeněk, který se poprvé objevil v listinách roku 1316 v souvislosti s jednáním o podmínkách, za nichž byl z vězení na Týřově propuštěn jeho otec.

Teprve o osm let později, až v listopadu 1324 se poprvé připomíná třetí Jindřichův syn Jan, narozený tedy kolem roku 1309.

A až roku 1329, až po smrti Jindřicha z Lipé, se setkáváme s jeho čtvrtým synem Pertoldem, který byl, jakožto nejmladší, předurčen k církevní kariéře.

Kromě synů měl Jindřich z Lipé také asi tři dcery.

Poprvé se zmínka o dceři, jejíž jméno ale neznáme, vyskytuje roku 1315, kdy byla zasnoubena Petrovi z Rožmberka. Petr ale zasnoubení později zrušil a o dalších osudech této dívky již nevíme nic.

Podruhé se s Jindřichovou dcerou, opět neznámého jména, setkáváme roku 1323, kdy se stala jeptiškou v klášteře v Marienthalu asi 20 km severně od Žitavy. V dosud živé klášterní tradici je tato Jindřichova dcera známa pod jménem Markéta, údajně se stala devátou abatyší kláštera. Ovšem Markétino jméno je novověký omyl, který vnesl do literatury až v 1. třetině 19. století saský historik J. B. Schönfelder a který dále šířily mladší generace německých historiků. Mohlo by se jednat o stejnou dceru, zavrženou snoubenku Petra z Rožmberka, prokázat to však nelze.

Skutečnou jeptiškou se ale stala již jménem známá Jindřichova dcera Kateřina, která vstoupila do starobrněnského kláštera P. Marie, založeného Eliškou Rejčkou. Roku 1334 je doložena jako abatyše kláštera a zemřela před 16. březnem 1350. Tato Kateřina by ale rovněž mohla být onou neznámou první Jindřichovou dcerou.

Třetí dcera se jmenovala Klára. V prvním manželství byla provdána za moravského šlechtice Jana z Klingenberka a když roku 1345 ovdověla, provdala se znovu za jiného významného moravského šlechtice Jana I. z Kravař.

Nejstarší syn Jindřich, zvaný Železný, měl být nástupcem svého otce a převzít po něm vedoucí místo mezi českou a moravskou šlechtou.
Jeho otec syna na toto poslání od mládí připravoval. Mladý Jindřich tedy sbíral kolem roku 1312 první válečné zkušenosti při zajišťování míru a bezpečnosti na Žitavsku, pak je dosvědčen roku 1313 na dvoře slezského vévody Jindřicha Javorského, který se stal roku 1316 manželem dcery Elišky Rejčky. Po roce 1315 se pak Jindřich mladší zdržoval většinou ve společnosti svého otce a bratra Čeňka na českých a moravských rodových statcích. V téže době začal také budovat svoje vlastní panství, když postupně získal ve východních Čechách hrady Rychnvald a Žampach.

Ještě za života staršího Jindřicha z Lipé roku 1321 se uskutečnil sňatek Jindřicha Železného s Anežkou z Blankenheimu, vzdálenou příbuznou krále Jana Lucemburského (babičky krále Jana a Anežky z Blankenheimu byly sestry).
Tím vstoupil rod pánů z Lipé do příbuzenského vztahu s králem a jeho význam a prestiž přirozeně velice stouply. Jako Anežčino věno v hodnotě tří tisíc hřiven stříbra zastavil Jan Lucemburský Jindřichovi Železnému panství Tovačov, k němuž kromě stejnojmenného městečka náleželo ještě šest dalších vsí. Roku 1327 přenesl král zástavu z Tovačova na město Moravskou Třebovou s okolním panstvím.
Jindřich mladší z Lipé měl tedy otevřeny dveře ke královskému dvoru a čekala jej skvělá budoucnost. Již roku 1322 se stal po dobu královy nepřítomnosti zemským hejtmanem v Čechách, zatímco jeho otec byl až do své smrti zemským hejtmanem na Moravě.

Ve funkci zemského hejtmana v Čechách se pak Jindřich Železný objevil ještě dvakrát, a to v letech 1324–1326 a 1329–1331. Patřil i k stálému okruhu dvorské šlechty, která obklopovala krále, když pobýval v Čechách nebo jej doprovázela na jeho cestách po Evropě.

Mezi léty 1321–1325 navštívil Jindřich Železný jako dvořan krále Jana Lucemburského spolu s ním Porýní, Lucembursko a Francii. Roku 1323 se zúčastnil v Hodoníne mírových jednání mezi Janem Lucemburským a rakouským vévodou Fridrichem I. Habsburským a spolu s ostatními českými zástupci jednání pak zpečetil mírovou smlouvu. Na přelomu let 1323–1324 jej král vyslal spolu s dalšími českými šlechtici do Korutan, aby se pokusili vyjednat smír s někdejším kandidátem na český trůn Jindřichem Korutanským. Jednání byla úspěšná a v červenci 1324 uzavřeli oba panovníci příslušné dohody.

Jindřich Železný, ale i další příslušníci české vysoké šlechty, měli tedy možnost podílet se na zahraničních cestách panovníka jako jeho representační a diplomatický doprovod. Na těchto cestách se dostávali do kontaktu s dvorským prostředím v západní Evropě, což mělo nepochybně příznivý vliv na růst kulturní úrovně české šlechty.

Nebyla to ovšem vždy jen mírová poselstva a diplomatická jednání, které vedly krále do světa. Jan Lucemburský podnikal také válečné výpravy a i na těch jej česká šlechta, a tedy také mladý Jindřich z Lipé, doprovázela. Roku 1327 se tak Jindřich Železný zúčastnil tažení Jana Lucemburského do Slezska a roku 1229 jej válečná výprava zavedla do Polska a na Litvu.

Když roku 1329 zemřel starý Jindřich z Lipé, přešel na Jindřicha Železného titul nejvyššího maršálka a Jindřich se tak stal seniorem rodu.

Mladší bratři Čeněk a Jan se objevovali do roku 1329 jen jako aktéři v domácích rodových záležitostech, navíc Čeněk se v průběhu 20. let z listin, neznámo proč, zcela vytratil.

Po roce 1329 se ale začala slibně rozvíjet i kariéra Jana z Lipé. Již v lednu 1330 měl titul moravského zemského hejtmana, Jindřich Železný byl v té době hejtmanem v Čechách – co více tedy mohlo demonstrovat moc a postavení rodu pánů z Lipé.

I ve třicátých letech patřil hlavně Jindřich Železný ke stálým členům doprovodu Jana Lucemburského na jeho zahraničních cestách. V srpnu 1332 se stal svědkem smlouvy o vzájemném přátelství mezi Janem Lucemburským německým králem Ludvíkem Bavorským a o tři roky později, v září 1335, se zaručil za příměří mezi oběma panovníky.

V létě 1335 doprovázel krále také do Uher, kde se ve Vyšegradu konalo setkání tří středoevropských panovníků – českého Jana Lucemburského, polského Kazimíra a uherského Karla Roberta.

Jindřich Železný byl i členem poselstva české šlechty do Merana, kde probíhala jednání mezi Karlem, synem Jana Lucemburského, a Jindřichem Korutanským. Českou delegaci si Karel, pověřený k jednání svým otcem, z Čech pozval, ale české poselstvo mělo i své vlastní plány. Zástupci české šlechty se zde obrátili na Karla, aby se s nimi vrátil do Čech a ujal se tam vlády v době královy nepřítomnosti. Právě Jindřich Železný a pražský biskup Jan IV. z Dražic se vypravili s touto žádostí za Janem Lucemburským až do italské Parmy, kde dosáhli jeho souhlasu s Karlovým návratem do Čech. Karel IV. se od počátku roku 1334 ujal vlády v Čechách s titulem markraběte moravského.

Na jaře 1336 vypukla na moravsko-rakouském pomezí válka, které se zúčastnil osobně také Jan Lucemburský. Dne 9. dubna vydal pro bratry Jindřicha, Jana a Pertolda z Lipé listinu, kterou jim udělil městečko Chvojno ve východních Čechách a k němu příslušných pět vesnic. Listina je důležitá proto, že se v ní naposled objevuje jméno mladého Jindřicha z Lipé. Je velice pravděpodobné, že Jindřich mladší z Lipé někdy po tomto datu zemřel, možná že příčinou jeho smrti byla právě počínající válka s Habsburky. Hned zpočátku, podle svědectví rakouského kronikáře, prý Jindřich z Lipé ještě dobyl město Mailberg a přitom zajal 23 šlechticů, na 500 zbrojnošů a zmocnil se více než tisíce sudů vína. Česká strana měla nakonec v tomto konfliktu převahu, takže již byla v říjnu 1336 uzavřena mírová dohoda.

V lednu 1337 se objevuje Jan z Lipé poprvé s titulem nejvyššího maršálka, převzal tedy v rodu pánů z Lipé tento dědičný titul jako senior rodu. Významné místo vedle něj ale zaujal další z bratrů, Pertold. Ten byl již od roku 1335 vyšehradským proboštem a tedy, jak bylo obvyklé, stal se také nejvyšším kancléřem. Výjimečné postavení rodu tedy trvalo dále i po smrti Jana Železného.

Na konci roku 1336 se Jan z Lipé zúčastnil s Janem Lucemburským a s markrabětem Karlem válečné výpravy do Prus a na Litvu a oba Lucemburky doprovázel též kancléř Pertold z Lipé. Kvůli nepříznivému počasí byla výprava předčasně ukončena, ale Jan z Lipé asi stačil upoutat pozornost markraběte Karla.

Hned v dubnu 1337 se Karel vypravil s malou družinou, v níž byl i Jan z Lipé, do Tyrol na pomoc svému mladšímu bratrovi Janu Jindřichovi. Protože vztahy s rakouskými vévody nebyly po nedávné válce přátelské, Karel z opatrnosti nechtěl cestovat do Tyrol přes Rakousko, kde pro něj cesta nemusela být bezpečná.
Rozhodl se pro cestu po Dunaji do Budína a dále přes Chorvatsko do přístavu Senj, kde mu tamní vládce Bartoloměj Frankopan obstaral loď, která by jej dopravila do Aquileje. Ale ani tato cesta neproběhla bez nebezpečí. Během plavby byla Karlova loď obklíčena benátským loďstvem a kapitáni Benátčanů chtěli urozené cestující zajmout. Karel ale vyvázl díky lsti, jak popisuje příhodu ve svém životopisu:
„… A zatímco s nimi mluvili krásnými slovy, spustili jsme se dvířky lodi do malé rybářské bárky s řečeným Bartolomějem a s Janem z Lipé. A přikryti pytli a sítěmi propluli jsme jejich loděmi a přistáli jsme u břehu mezi rákosím. A tak vyváznuvše z jejich rukou, šli jsme pěšky až do Aquileje.“

V Tyrolsku se Karel zapojil do války proti vladaři Verony a Padovy Mastinovi della Scala spojenci císaře Ludvíka Bavorského. Velitelem vojska v tažení proti Veroně jmenoval markrabě Karel Jana z Lipé, ten ale zcela nečekaně brzy nato v květnu 1337 zemřel. Jeho tělo bylo později převezeno do Čech.

Během jednoho roku přišel tedy rod pánů z Lipé o dva své nejpřednější představitele, nositele dědičného titulu nejvyššího maršálka, nositele funkcí hejtmanů v Čechách i na Moravě a stálé členy dvorů krále Jana Lucemburského i markraběte Karla.

Jindřich Železný zanechal kromě nejstaršího, ale dosud nedospělého, syna Jindřicha ještě dalšího syna, rovněž Jindřicha, který je ale znám jen z několika letmých zmínek a jeho jméno se později zcela vytratilo. Jindřich měl také několik dcer, z nichž je jménem známa pouze Alžběta.
Také Jan po sobě zanechal asi osmiletého syna pojmenovaného tradičním jménem Jindřich a jednu dceru neznámého jména.
Smrtí Jindřicha Železného a Jana zůstali dospělými mužskými členy rodu vyšehradský probošt a kancléř českého království Pertold a jeho bratr Čeněk. Ten byl dokonce starší než Jan, neboť se objevil v listinách již roku 1316, ještě dříve než Jan. Ve 20. letech se ale Čeněk z pramenů vytratil a po smrti Jindřicha Železného se seniorem rodu stal Jan.

A také nyní, roku 1337 se předákem rodu stal nejmladší Pertold. Jan Lucemburský jej v červenci 1337, než opět opustil Čechy, jmenoval českým zemským hejtmanem. Roku 1340 je Pertold také již prokazatelně nositelem dědičného titulu nejvyššího maršálka.

V životě Čeňka z Lipé se tedy událo něco, co jej vyřadilo z rodové hierarchie. O důvodech ale můžeme vynášet jen hypotetické soudy. Je jisté, že Čeněk se v prvních letech své dospělosti bez problémů zapojoval do veřejného života a vyskytoval se v listinách spolu s otcem a se svým bratrem Jindřichem Železným. Avšak ve dvacátých letech se událo něco, co Čeňka nějakým způsobem diskvalifikovalo ve vnímání současníků. Vzhledem k tomu, že se později zúčastňoval válečných tažení a dalekých cest, nebyla tato indispozice zřejmě rázu tělesného, spíše můžeme soudit na nějakou poruchu duševní, která nemusela být v jinošském věku nápadná a zjevnou se stala až v Čeňkově dospělosti.

Roku 1340 zastával Pertold úřad nejvyššího maršálka, byl kancléřem českého království a proboštem vyšehradské kapituly. V dubnu 1341 připojil k těmto úřadům ještě hodnost nejvyššího lovčího na Moravě, do níž jej jmenoval markrabě Karel. Není ale známo, jak dlouho tento úřad vykonával, protože již nikdy není s tímto titulem jmenován.

Na počátku 40. let 14. století nevypadal rozrod pánů z Lipé nijak optimisticky. Vedle dvou synů zakladatele rodu, Čeňka a Pertolda, kteří již stanuli na prahu čtyřiceti let věku, tu byli jen dva mladíci – Jindřich, syn Jindřicha Železného, který mohl mít nejvýše 18 let a o něco mladší syn Janův, rovněž Jindřich, který ale byl předurčen pro církevní dráhu.

K nečekanému vyřešení této situace přispěl roku 1343 Pertold, když se rozhodl opustit církevní kariéru a vrátil se zpět do světského života. Již roku 1344 mu dal papež svolení k uzavření manželství a Pertold se ještě téhož roku oženil s Anežkou z Rožmberka. Jejich manželství ale zůstalo bezdětné.

Poté, co se Pertold vrátil mezi světskou šlechtu, zmizel na několik let jak z listin krále Jana, tak z listin markraběte Karla a objevoval se pouze při řešení rodových záležitostí. Nemohl ale chybět v září 1347 při korunovaci Karla IV. českým králem. Šlechta se na korunovaci pečlivě připravovala a vylepšovala svoji garderobu.
Pertold i jeho synovec, vyšehradský probošt Jindřich, se na počátku srpna zadlužili u pražského měšťana Mikuláše Klementera částkou 120 grošů za nakoupené sukno. Září roku 1347 byl ale také poslední měsíc, kdy je Pertold dosvědčen ještě živý, 8. prosince již byl Pertold mrtev a nejvyšším maršálkem se stal Čeněk z Lipé.

Není vyloučeno, že v posledních letech byl Pertold nemocen, protože rok před svojí smrtí, 10. prosince 1346 sepsal se souhlasem synovce probošta Jindřicha a bratra Čeňka svůj testament.
Čeněk tak konečně stanul v čele rodu pánů z Lipé. Ale již o několik roků předtím, roku 1345, upoutal zájem soudobých analistů.

V létě 1345 vypukla válka mezi Polskem a českým královstvím o vliv ve Slezsku. V českém vojsku, které bojovalo v Polsku, se nacházel také Čeněk z Lipé, doprovázený svým synovcem, vyšehradským proboštem Jindřichem. Právě Čeňkovi z Lipé připisuje Karel IV. ve svém životopisu zásluhu, že mezi prvními vtrhl do Krakova, ale zůstal v něm odříznut, když se obráncům podařilo spustit mříž v bráně.
Poněkud jinak a méně heroicky vylíčil zajetí Čeňka z Lipé kronikář Beneš Krabice z Weitmile. Podle něj: „…někteří čeští urození, mezi nimi byl první Čeněk z Lipé, přišli nežádáni, ba přímo přes zákaz se svým lidem českému králi na pomoc, utábořili se před městem Bytomí a vtáhnuvše do něho, celý den se oddávali zábavě tance a pití. V noci zas vycházeli unavení a opilí z města, neopatrní a beze zbraní, a bez jakékoliv ochrany se uložili k odpočinku. A hle: lidé polského krále z hradu Bedzin, blízko odtud, vtrhli na ty, kteří neopatrně spali. Zatímco se někteří dali na útěk, Čeňka z Lipé s jeho lidmi zajali, pro kteréžto zajetí řečeného Čeňka a nespořádaný život, který prý vedl v zajetí v Krakově, vzaly dům a panství pánů z Lipé, kteří nesmírně vyrostli nad ostatní pány království Čech a Moravy, za své a oni sami se stali rovni jiným nebo menšími.“
Spolu s Čeňkem byl zajat také vyšehradský probošt Jindřich. Nevíme, jak dlouho pobyli oba páni z Lipé v polském zajetí, nebylo to však déle než půl roku, protože v lednu 1346 již byli na svobodě.

Zpráva Beneše Krabice o Čeňkově nespořádaném životě nebyla nadnesenou fámou, nýbrž historicky ověřenou skutečností. Ze zajetí musel být Čeněk i jeho synovec vykoupeni, to byl ve 14. století, obvyklý postup. A čím urozenější a bohatší byl vězeň, tím větší bylo výkupné.
A Čeněk z Lipé se zřejmě velmi snažil, aby ukázal, že patří ke špičkám české šlechty. Jeho zajetí si nelze představovat jako pobyt v kobce, naopak, Čeněk se zřejmě stal čestným zajatcem a pobýval u královského dvora, o čemž svědčí nadstandardní vztahy s polským králem Kazimírem, o nichž bude řeč níže. A u dvora jistě vystupoval velmi okázale a se snahou králi imponovat. Čeněk byl nesmírně pyšný na svůj rod a původ proto dával svoji urozenost a bohatství najevo. Projevily se tu některé povahové rysy – lehkomyslnost, rozmařilost, pýcha, které v rozvinuté míře mohly působit až výstředně.

Hned po propuštění Čeňka a Jindřicha ze zajetí proběhla na hradě Lipnici v lednu 1346 dlouhá jednání mezi dospělými členy rodu, jejichž účelem bylo rozdělení rozsáhlého rodového majetku mezi jednotlivé dědice. Tímto způsobem chtěli páni z Lipé minimalizovat ztráty, které rod utrpěl Čeňkovou neopatrností a rozmařilostí.
Avšak rozdělením majetku mezi jednotlivé členy rodu se jejich podíly již nelišily od statků ostatní české a moravské vyšší šlechty a výjimečnost rodu se rozplynula v průměru ostatních šlechtických panství. Proto se při tomto dělení zcela osamostatnil pouze syn Jindřicha Železného, Jindřich III. z Lipé. Ostatní členové rodu, Pertold, Čeněk a Janův syn Jindřich IV. z Lipé, se rozhodli, že své podíly ponechají se společném nedílovém vlastnictví. Své dluhy měl ale Čeněk splácet ze svého majetkového podílu.

Když se stal Karel IV. roku 1346 jak českým, tak německým králem, stal se Čeněk z titulu úřadu nejvyššího maršálka stálým členem jeho dvora. Toto postavení velmi lichotilo Čeňkově ješitnosti, kterou dával najevo okázalostí a marnotratností.

Již v říjnu 1347 se Čeněk zúčastnil výpravy Karla IV. do Německa proti sesazenému králi Ludvíku Bavorskému. Do Čech se vrátil až v únoru 1348. V říjnu téhož roku pověřil Karel IV. Čeňka mimořádným posláním – vyslal jej k polskému králi Kazimírovi, aby s ním dohodnul osobní setkání obou panovníků a urovnaly se tak vztahy mezi Polskem a Čechami. Čeňkovo jednání bylo úspěšné a již koncem listopadu 1348 byla uzavřena přátelská dohoda.

Navzdory svému postavení u dvora jsou zprávy o Čeňkovi z následujících zhruba šesti let dosti chudé. Až roku 1355 se o Čeňkovi opět hodně píše. Karel IV. se totiž počátkem roku 1355 rozhodl vydat se na výpravu do Říma, nechat se korunovat císařem říše římské.
V Čechách pověřil arcibiskupa Arnošta z Pardubic a Čeňka z Lipé aby sehnali finanční prostředky a vojko na tažení do Říma. Čeněk se stal vůdcem českého kontingentu a doprovázel Karla IV. až do Říma, kde se zúčastnil císařské korunovace. Na zpáteční cestě ale Čeněk ohrozil Karlovu bezpečnost, když ve vojsku vypukl rozkol mezi vůdcem české výpravy Čeňkem z Lipé a bavorským vévodou Štěpánem, která velel výpravě německé. Spor mělo vyprovokovat přehnaně sebevědomé Čeňkovo chování. Účast na římské jízdě a vedoucí postavení mezi jejími českými účastníky jistě velmi posílilo již tak dosti velké Čeňkovo sebevědomí a opět se projevila jeho marnotratnost a okázalost. Svědčí o tom i text Karlovy listiny z 28. května 1355, v němž píše, že Čeněk z Lipé: „… převyšuje skvělou urozeností ostatní české barony … ochotně vykonával statečné služby“.

Cestou z Itálie Čeněk nebezpečně onemocněl. Na počátku května se Karel IV. zastavil v Pise a zde několik členů jeho doprovodu onemocnělo. O průběhu Čeňkovy nemoci a jeho uzdravení velmi podrobně píše florentský kronikář: „… Pán z Lipé pak, jeden z nejmocnějších pánů českých, onemocněv v Pise, dal se dovézti do Florencie, a když přibyl do města a správcové obce se o tom dověděli, dali jej s veškerou jeho čeledí ubytovati v biskupství, neboť biskup tu toho času nebyl. Poskytli mu dobrá lůžka i vše, čeho bylo zapotřebí, aby se mu vedlo dobře, a poslali nejlepší lékaře města, aby pečovali a starali se o jeho zdraví. Každého rána i večera dávali mu také připravovat svoje lahodná masa a jemná vína. A pán z Lipé nabyl takové důvěry v naši obec, a tak si ji oblíbil, že se ze své dlouhé a takřka nevyléčitelné nemoci, o níž sám měl za to, že by se z ní jinde byl nevyléčil, z milosti Boží ve městě Florencii úplně pozdravil. Pozdraviv se pak, byl poctěn naší obcí dary a jinými věcmi. I stal se zvláštním přítelem naší obce a jejich občanů a pobýval ve městě ke svému zalíbení … až byl zase nabyl síly. Florenťané mu pak vyplatili peníze, které slíbili císaři.“

Své služby si Čeněk nechal velice dobře zaplatit. Byly vyčísleny na 17 tisíc zlatých, a měly mu být vypláceny z peněz, které splácela Florencie Karlu IV. Římská jízda významně ovlivnila celý další Čeňkův život.
Jestliže před rokem 1355 se u dvora téměř nevyskytoval, po Karlově římské korunovaci došlo k obratu. Čeněk často pobýval u Karlova dvora v Praze a byl pověřován samostatnými misemi. Hned někdy počátkem léta 1356 by Čeněk vyslán Karlem IV. opět do Florencie, aby tam dohlédl na vyúčtování sta tisíc zlatých říšské daně. Při té příležitosti se Čeněk postaral, aby mu byla vyplacena částka 14 tisíc zlatých, kterou mu dosud město dlužilo do výše zmíněné sumy 17 tisíc zlatých. Jeho dobrodružná povaha a nerozvážnost a lehkomyslnost ale také způsobily, že se zapletl do bojů mezi papežským legátem a vládcem měst Forly a Cesena Franceskem Ordelaffim, který byl papežem označen za kacíře a byla proti němu vyhlášena křížová výprava. Čeněk ale válčil na straně kacíře Ordelaffiho. Papež Inocenc VI. Čeňka z Lipé od tohoto nerozvážného kroku zrazoval a obrátil se dokonce na císaře Karla IV., na polského krále Kazimíra a na Arnošta z Pardubic, pražského arcibiskupa, aby svým vlivem odvrátili Čeňka od podpory kacíře. Tyto domluvy asi byly účinné, protože již v srpnu 1356 byl Čeněk opět v Praze upustil od podpory Franceska Ordelaffiho.

Mezi dvorskou šlechtou zaujal Čeněk z Lipé mimořádné postavení, neboť od roku 1356 přidal k dědičnému titulu nejvyššího maršálka ještě titul nejvyššího komorníka. V listinách bývalo jeho jméno mezi svědky uváděno hned za jmény říšských nebo slezských knížat a za biskupy.

Roku 1360 byl Čeněk z Lipé jediným ze zemských úředníků, který doprovázel Karla IV. do Norimberka. To již Čeněk dosáhl věku kolem šedesáti let a podle některých náznaků mohl být i nemocen.

Koncem ledna 1360 udělil papež Čeňkovu zpovědníkovi povolení, že mu v případě smrti může udělit odpuštění všech hříchů. Čeněk z Lipé zemřel v období mezi 28. červnem a 1. září 1363.

Ještě před smrtí jej ale potkala osudová událost – v průběhu června 1363 zemřel jeho jediný syn Jindřich V. z Lipé. V Čeňkovi z Lipé tak zemřel poslední přímý potomek zakladatele rodu, Jindřicha I. z Lipé.